Horní menu

Drobečková navigace

Úvodní strana > Historie > Významné osobnosti obce

Významné osobnosti obce

 

Jan Vilém Zlámal

*21. 6. 1803 † 11. 11. 1886

Zemědělská usedlost čís. 5 náležela v roce 1742 rodině Františka Zlámala. Jeho vnuk, narozen v roce 1768 se v roce 1790 oženil s Terezií, nar. v r. 1766, dcerou zemřelého Bartoloměje Pospíšila z čís. 18. Těmto se narodil 21.6.1803 syn Jan, jako osmý z devíti dětí. Rodina byla těžce postižena tuberkulózou z matčiny strany, 5 dětí zemřelo v útlém věku. Z Mořic se pak Zlámalovi odstěhovali do Nezamyslic na č. 30. Tam záhy jeho matka zemřela, o 11 let později i jeho otec. Malý Jan Vilém navštěvoval školu v Nezamyslicích, pak následovaly studie na německém gymnáziu v Kroměříži a studie na filozofické fakultě ve

Vídni. Výnosem dvorní válečné rady bylo mu umožněno v r. 1827 studium lékařství na voj. Lékařském ústavu „Josefínum“ ve Vídni. V té době, mimo své mateřštiny, ovládal také němčinu, italštinu, francouzštinu a latinu.

Magistrem chirurgie a porodnictví byl prohlášen 13.11. 1830. Nato se stal vrchním vojenským lékařem v Haliči. V r. 1833 dostal povolení ke studiu veterinárního lékařství na zvěrolékařském institutu ve Vídni. Po jeho ukončení se stal vedoucím vojenské nemocnice v Temešváru, naučil se maďarsky a splynul zcela s maďarským prostředím a životem. V roce 1838 byl jmenován královským zemským zvěrolékařem pro Uhry v Budapešti. Zavedl očkování proti dobytčímu moru a stal se v r. 1841 vysokoškolským učitelem na univerzitě v Budapešti. Věnoval se úplně a zcela výuce veterinárních lékařů. V čele královského Maďarského zvěrolékařského ústavu stál až do roku 1853. V roce 1863 byl jmenován členem uherské akademie věd. Budapešťská vysoká škola veterinární, které věnoval téměř 40 let svého života, v něm dodnes uctívá svého vynikajícího učitele, organizátora a budovatele veterinárního lékařství. Byl to člověk nesmírně houževnatý, vynikající přísnou logikou, bystrým odhadem a výstižným popisem každé situace. Byl obezřetný, přitom důkladně a patřičně rozvážný. Zde se asi projevil jeho hanácký původ. Zlámalova životní cesta bez obtíží a trpkostí však nebyla. V roce 1848 stál na straně uherské revoluce, velel gardě svých studentů. Byl zatčen a vězněn. Byl zbaven místa profesora i ředitele. O tři léta později byl rehabilitován a vrátil se opět na ústav jako profesor. Zásluhy profesora Jana Viléma Zlámala byly oceněny již za jeho života. Mimo již jmenované pocty byl r. 1874 povýšen na rytíře „Železné koruny“ a byl a byl mu vydán šlechtický doklad s erbem. Při odchodu do důchodu 20.10. 1881 mu byl přiznán plný plat a byl povýšen do maďarského šlechtického stavu. Jako šlechtický predikát si vybral přídomek „Morvai“ tj. z Moravy – moravský. To on i jeho zákonní potomci nesli svému jménu název moravské domoviny. Stejné označení nese i jeho náhrobek na budapešťském hřbitově na Kerepeštské cestě, kam byl s nejvyššími poctami pochován, když 11. listopadu 1886 ve věku 82 let zemřel, zachovav si tělesnou i duševní svěžest do posledních chvil svého úctyhodného věku.

Jeho rod má dodnes v Mořicích své potomky. Starší sestra J. V. Zlámala se v roce 1810 provdala za Jakuba Dostála na čís. 21. V roce 1894 se její pravnučka Marie Dostálová provdala za Jana Dočkala z čís. 24.

Profesoru Janu Vilému Zlámalovi byla 13. listopadu 1966 odhalena v Mořicích na jeho rodném domě pamětní deska. Slavnostního aktu se zúčastnilo mnoho významných hostů, veterinárních lékařů, v čele s rektorem Vysoké školy veterinární v Brně, Prof. MVDr. Evženem Novotným, DrSc., občanů z Mořic a Nezamyslic.

 

Josef Kužma

*18. 2. 1852 † 21. 2. 1934

Narodil se v domě číslo 19, v rodině Františka Kužmy, přičinlivého hostinského a řezníka, který všechny své děti dokázal mimořádně šťastně zaopatřit – syn Matěj majitel mlýna č. 41 v Mořicích, dcera Františka se provdala za p. Hálu v Bučovicích, dcera Marie za Heilicha, řezníka v Olomouci, dcera Rozálie za p. Drbala, hoteliéra v Prostějově, Kateřina za p. Zapletala, statkáře ze Suchonic, Amálie za p. Knapa, lékárníka v Prostějově. Hostinec na č. 19 zdědil Josef Kužma. Jako všechny panské hostince měl i tento právo vyrábět líh (palírna) a lihové nápoje vůbec a závod dokázal nový dědic v osmdesátých letech 19. století po všech stránkách zvelebit a rozšířit. Z malého živnostníka se stal vlastním přičiněním známý a vážený občan. Moderně zařídil celou továrnu a v krátké době nabyl chvalné pověsti v širokém okolí. Zároveň z úspor a přičinlivostí své a své paní, rozené Bednářové z Chomutova u Olomouce, skoupil přes 200 měřic pole svobodného a jako rozumný zemědělec dociloval i nejlepších výsledků v tomto oboru. V obci měl pověst velice slušného a spravedlivého člověka a jeho slovo a dobrá vůle se téměř vždy uplatnily při řešení všech problémů v rodině, v podniku i v obci.

Jeho přičiněním byla rozšířena škola na dvojtřídní a byla postavena škola nová, bylo docíleno scelení luk, upravení hráze na řece Hané, upravení hřbitova, jehož byl správcem, vlastním nákladem upravil chodník ke kostelu, byl štědrým podporovatelem všech ušlechtilých podniků a sbírek dobročinných a vlasteneckých. Také mimo obec působil jako člen správní rady cukrovaru v Němčicích, továrny na umělá hnojiva v Přerově, jako předseda akciového pivovaru v Prostějově, kde jeho vzácné zkušenosti se velmi dobře uplatnily. Byl také členem komise pro vyměřování daní. Byl velkým mecenášem, za světové války při rekvizicích a státních dodávkách vždy doplňoval za potřebnější a chudobné, aby je uchránil od hladu . V době krize r. 1929 – 32 podporoval nezaměstnané penězi a naturáliemi. Byl členem Sokola v Mořicích a měl velký finanční i materiální podíl na výstavbě nové sokolovny. Dal podnět a byl hlavou známé kruhové mořické cihelny, včetně jejího prvotního financování. Byl dlouholetým členem obecního zastupitelstva, předseda odboru Národní jednoty, dlouholetým předsedou dobrovolných hasičů. Nezapomenutelné byly velikonoční a vánoční koledy, kdy štědře obdarovával početné koledníky.

Krátce před svou smrtí se svěřil svému synovi Františkovi, že chce odkázat značný finanční obnos pro zdejší chudé, pro Sokol a pro hasiče. Pan Josef Kužma zemřel 21. února 1934, zakrátko po něm zemřela také jeho manželka Marie Kužmová, rovněž velmi činná v Sokole a u dobrovolných hasičů. Pozůstalí – syn František, dcery Marie Kužmová a Hedvika Rocthová se usnesli, že splní přání svého zesnulého otce a zřídili fond v částce 100 000 Kč, který budou spravovat pan František Kužma, starosta obce, dva radní, dva učitelé a zdejší farář. Z toho fondu, jak je popsáno, budou podporováni zdejší chudí. Částka tato je vypočtena na 30 roků v nichž se má celá i s úroky vyčerpat. Rozdělovat se má ročně 6 000 Kč a to 1/3 před svátky velikonočními a 2/3 před svátky vánočními. Dále dle odkazu darovali 10 000 Kč zdejší hasičské jednotě a 10 000 zdejší Tělocvičné jednotě Sokol. Budiž čest jeho světlé památce!

 

Když píši tyto řádky a přemýšlím jací lidé tu žili před námi, v naší obci, vzácné lidské povahy, chápající potřeby spoluobčanů ku prospěchu všech. Jen částka, kterou odkázal chudým a spolkům tehdy představovala téměř dva roční rozpočty obce Mořice. Pro srovnání uvádím rozpočet obce Mořice pro rok 2008, který činil 5 402 000 Kč, takže si můžeme domyslet a spočítat jak velkou částku peněz tehdy pan Josef Kužma občanům odkázal. Zamyslete se, až se budete procházet třeba po nově upraveném hřbitově a uvidíte jaká spoušť zůstala po hrobce rodiny Kužmových - jen velký kámen a obrovský keř růže šípkové tu zůstává. Smutný pohled a stydno musí být nám – žijícím, jeho pamětníkům, nám, kteří jsme o něm slyšeli z vyprávění jiných nebo Vám, kteří si jen přečtete tento nekrolog. Alespoň upravit prostor hrobky, případně odhalit pamětní desku od občanů obce Mořice by si tento vzácný člověk zasloužil.

 

František Šelepa

*24. 11. 1862 † 23. 3. 1935

Narodil se v Majetíně u Olomouce. V  Mořicích působil jako učitel od března r. 1891 a od l. srpna 1892 jako řídící učitel až do odchodu na odpočinek 30. června 1924. Přes 33 let byl v Mořicích nebývale veřejně činný. Kromě školy zastával funkci obecního tajemníka, účetního v záložně, jednatele ve Sboru dobrovolných hasičů Mořice a v odboru Národní jednoty. Na slavnostním zasedání zastupitelstva obce dne 21. září 1924 byl jmenován čestným občanem obce Mořice, byl mu předán diplom čestného člena hasičské jednoty a čestným členem místních hasičů byl jmenován předsedou panem Josefem Kužmou, u příležitosti 35. výročí trvání tohoto spolku. Byl dále členem včelařského spolku v Němčicích, pěveckého spolku Beseda. Za úspěšnou práci ve školství a v obci byl mnohokrát pochvalně oceněn od zemské školní rady, okresní školní rady a okresní politické správy. Přes 15 roků byl revizorem účtů sladovny v Kojetíně, kde byl místopředsedou správní rady, členem hospodářského družstva Kojetínského, jehož byl spoluzakladatelem a členem prvého ředitelství. Byl prvním kronikářem obce a je autorem její první kroniky sepsané v Pamětní knize obce Mořice na Hané, která byla a je studnicí poznání a bádání všem dalším kronikářům, kteří zde působili. Obec Mořická uznala práci dlouholetého svého učitele čestně a tím také dosáhla cti a dobrého jména sama. Oceněný, pan František Šelepa poděkoval přítomným za chválu a uznání jeho osobě za všestrannou činnost v obci a mimo jiné také řekl: „Kéž svornost a vzájemné přátelství sousedské zůstane dědictvím v obci nadále osadníkům jejím!“

Pan František Šelepa zemřel 23. března 1935 v Praze v Nuslích, kde žil na zaslouženém odpočinku, ve věku 72 let.

 

Jaromír Králik

* 4. 4. 1918 † 25. 11 2006

 Mezi významné občany obce si zaslouží být zařazen také pan Jaromír Králik, dlouholetý předseda Místního národního výboru (starosta) v Mořicích. Vyrůstal v rodině mlynáře a již ve svém mládí se podílel na modernizaci rodinného mlýna, který tak získal věhlas v širokém okolí. Podnikatelského ducha uplatnil nejen ve mlýně, ale také při zakládání fotbalového mužstva v Mořicích počátkem 30. let minulého století. Mezi mladými byl vůdčí osobností také při budování fotbalového hřiště v bývalém hliníku. Po studiu na Střední technické škole pracoval se svým otcem Josefem Králíkem v rekonstruovaném, automatickém, motorovodním mlýně. V roce 1948 byl mlýn znárodněn a jeho provoz byl řízen tzv. národní správou. Jaromír Králik, který byl již v té době ženatý, žil spolu s manželkou Marií (roz. Koutnou z Vitčic) a dvěma malými syny Josefem a Jaromírem v bytě, při mlýně. Několik dní po narození syna Jaromíra dostala rodina příkaz, aby se z bytu vystěhovala do určeného náhradního bytu na zámku a uvolněné prostory měly být použity pro potřeby národní správy. Nelogickému asociálnímu nátlaku však J. Králik nepodlehl a po intervenci u ředitele národního podniku Mlýny a pekárny Pardubice, došlo jeho přičiněním a osobním šetřením ke zvratu situace, rodina zůstala ve svém bytě dále a navíc Jaromír Králik jako dosavadní majitel mlýna, byl pro další období jmenován jeho národním správcem. Zůstala ještě další jizva z tohoto smutného případu a sice ta, že několik dalších desetiletí musel platit z bytu nájemné uvedenému podniku, který mlýn znárodněním získal. I takovýto životní strastiplný příběh dokázal spolu se svou manželkou zvládnout.

Svými pokrokovými nápady a jejich rychlou realizací si získal velkou oblibu nejen u svých vrstevníků, ale i u starší generace. Pro mladou generaci byl vzorem jako všestranný sportovec – aktivně hrající fotbal, hokej, boxoval 1. ligu za TJ Kroměříž, zajímal se o lehkou atletiku a veškerý sport v televizi nebo v tisku. Žil sportem i ve vysokém věku, se zájmem sledoval všechny olympiády a mistrovství světa. Také jeho synové byli aktivními sportovci a zejména Jaromír vynikal v lehké atletice jako sprinter  1. ligy v Dukle Praha a v Brně.

Pan Jaromír Králik byl dlouholetým členem Sboru dobrovolných hasičů a za dobrou spolupráci a podporu byl sborem několikrát vyznamenán a oceněn.

V letech 1971 – 1986 zastával funkci předsedy Místního národního výboru v Mořicích. Jeho obliba mezi občany, životní zkušenosti v poznávání lidí, citlivý vztah k jejich potřebám, dostatečná ctižádost, překonávání překážek životních osudů, úcta k historii a tradicím, smysl pro pořádek a blaho obce, to vše, spolu s kladnými charakterovými vlastnostmi mělo velký význam při zastávání funkce představitele obce. Měl dlouholeté zkušenosti jako poslanec národního výboru, také jako člen stavební a finanční komise. Ihned po jeho zvolení předsedou MNV se započalo s razantní obnovou obce, hlavně pak novými investicemi, jako koupaliště, mateřská škola, víceúčelová budova MNV a hasičská zbrojnice, prodejna smíšeného zboží, budování chodníků v celé obci, dokončení kanalizace, opravy vozovek, oprava zámku a kaple sv. Martina, autobusových čekáren, a sportovního areálu. Nedílnou součástí všech těchto stavebních akcí byla také výsadba okrasných jehličnanů, keřů a růží po celé obci. Nutno uvést, že všemu předcházelo zpracování architektonického projektu komplexní úpravy obce Mořice, zpracovaného Ing. arch. Josefem Vychodilem z Prostějova. Důsledné dodržování schváleného projektu, za přispění občanů – brigádníků, dvou i tří stavebních skupin, složených rovněž z mořických občanů – důchodců se i v obtížných finančních podmínkách obce a hlavně pak při nedostatku stavebních materiálů a nedostatečném vybavení technikou, se vše podařilo úspěšně dokončit, vždy v souladu s volebním programem pro dané volební období. Pod vedením Jaromíra Králika získala obec ocenění „Vzorná obec okresu Prostějov“ za léta 1971-1975 a v roce 1973 získala obec titul „Vzorná obec Jihomoravského kraje“. Je třeba se také zmínit, že Jaromír Králik byl i předsedou MNV po sloučení obcí Mořice, Pavlovice a Unčice, od 20.6.1980. I v těchto nově připojených obcích bylo okamžitě započato s celkovou rekonstrukcí a investicemi (silnice, kanalizace, mateřská škola,chodníky,, GO vedení nízkého napětí, výsadba okrasných jehličnanů a růží. Již za první rok po sloučení získala obec Pavlovice čestné uznání za 1. místo v soutěži v České republice.

Z dnešního pohledu se může čtenáři zdát, že to s vyjmenováváním jednotlivých akcí přeháním, zejména pak těch investičních, ale pamětníci a dodnes sloužící díla mi jistě dávají zapravdu. Znovu ještě musím připomenout nebývalý zájem o aktivní pomoc občanů a mládeže při jejich realizaci. A opět zdůrazňuji zásluhy pana Jaromíra Králika, který jako představitel obce se svými nejbližšími spolupracovníky dokázal během svého působení vytvořit hezké prostředí k životu lidí na vesnici. To vše, když byl ještě v hlavním pracovním poměru jako ekonom ve Mlýně Kojetín (do roku 1980). Předsedu MNV Mořice vykonával jako neuvolněnou funkci. Teprve po odchodu do starobního důchodu se práci na obecním úřadě věnoval celodenně, mnohdy i dlouho do večera, ovšem s původním platem neuvolněného funkcionáře. Pro obec nepřestal pracovat ani po roce 1986, kdy již funkci předsedy nevykonával.. Byl neúnavným a ochotným spolupracovníkem, rádcem hlavně pak vzorem pro všechny další předsedy a starosty. S velkým obdivem jsme mohli sledovat jak ještě ve svých 80 letech pracoval jako stavební dozor na generální opravě kaple sv. Martina. Od roku 2000 až do své smrti v roce 2006, byl kronikářem obce.

Mořickým občanům zůstane v jejich vzpomínkách jako moudrý muž s přátelskou, upřímnou povahou, chápající a pomáhající řešit jejich problémy. Za vše, co pro obec Mořice vykonal mu jistě patří naše společné poděkování.