Horní menu

Drobečková navigace

Úvodní strana > Vyřazené > Pohled do minulosti Mořic > Historie obce Morice

Historie obce Mořice

Mořice leží ve výšce 206 metrů nad mořem a žije zde celkem 483 obyvatel. O původu samotného jména Mořic se usuzuje, že pochází pravděpodobně od dávného názvu lučnatých niv, močálů, močidel neboli mořin, které se kdysi rozkládaly podél říčky Hané. Jiná verze pro vysvětlení názvu Mořice zase uvádí, že jde o označení odvozené od latinského nebo německého jména Mauricius, v slovanském jazyce uváděného Mořic nebo Moro, podobně jako sousední Nezamyslice od Nezamysl nebo Pavlovice od jména Pavel. Alespoň tak to uvádí ve své Vlastivědě moravské František Václav Peřinka.

 

 

Podobně jako na jiných místech rovinaté Hané, také v okolí Mořic byly ideální podmínky pro osídlování. Úrodná rovina s protékající říčkou a tůněmi bohatými na ryby, travnaté pastviny a lesíky lemující říční břehy lákaly k vytvoření sídla už od nepaměti. Nejstarší stopy osídlení už z doby starších čtvrtohor byly nalezeny právě v Mořicích. V roce 1933 objevil pracovník brněnského Zemského muzea dr. František Stehlík v bývalé cihelně zbytky diluviálního nosorožce, zuby, páteř a lopatka mamuta, stoličky diluviálního koně a překrásné kopí 

pazourkovitého typu aurignatského, pocházející z období mladého paleolitu (tyto nálezy jsou uloženy v Prostějovském muzeu). Také podle objevených hrobů na pozemcích Poločtvrtě za zídkama nebo na Pololání za Hliníkem se dá usuzovat, že zde bývala osada už před dobou křesťanskou. V prvé době křesťanské měla být údajně v osadě fara, zemanský hrádek obehnaný příkopem a zdivem. Stával podle všech známek vlevo od dnešní budovy zámku, kde je dosud znatelné vyvýšené místo. V šestém století se v povodí řeky Moravy a jejího okolí začínají objevovat první Slované, kteří z počátku přicházejí jako kočovníci a později se začínají usazovat. Objevují se také v okolí Němčic nad Hanou a Mořic jak dokládají nalezené hroby u Víceměřic na Padělkách, u Vitčic nad hostincem u silnice, v Němčicích u Hliníka a také v Mořicích, kde byl v kosterním hrobě nalezen náhrdelník z perel. Také v roce 1969 při kopání základů kravína byla v hloubce půl druhého metru objevena kostra ženy, zbytky slovanského žároviště s uhlíky, střepiny z keramiky a zásobnice, údajně ze 7. století, dále střepy, rohatka a hřeben z doby římské ze 3. století n.l.

 

Nejstarší zmínku o Mořicích obsahuje listina z 27. ledna 1238, uložená v brněnském

archivu, kterou potvrzuje bratr krále Václava I. a markrabě moravský Přemysl Doubravnickémuklášteru právo na ves Semislav na Opavsku. Listina byla vydána v Hulíně a mezi těmi, kdo ji ztvrzovali je i Předibor z Mořic, nižší šlechtic, který měl v Mořicích nějaký majetek a psal se po nich. Také na další listině datované k 1. prosinci 1238, kterou král Václav potvrzuje kleriku Řehořovi popluží a les ve vsi Loděnice, které mu daroval rovněž Přemysl, markrabě moravský, je jako svědek vyhotovení uveden Předibor z Mořic.

Po Přediboru z Mořic náležela osada r. 1260 Jaroslavě, dceři Soběslava z Mořic, r.1350 Benediktu III. z Kravař, po jeho smrti r.1375 dědil Mořice s příslušenstvím, mlýnem, řekou a farou Lacek z kravař a dal intabulovat Mořice i zdejší tvrz,mlýn, řeku a faru r. 1384 Radslavovi z Nětčic. Roku 1389 vydědili Lackovi synové Mikuláš a Jan, Radslava a dohodli se ohledně držení Mořic a to: Jan z Kravař se svou manželkou držel Mořice a nazýval se Jan z Mořic. Po pánech z Kravař se jako majitelé panství vystřídaly další šlechtické rody, nechyběli mezi nimi ani Žerotínové, kteří drželi panství až do roku 1620, kdy byl Bedřich Vilém ze Žerotína za účast na stavovském povstání zbaven majetku. Mořice získal jako konfiskát Maxmilian, kníže Lichtenštejn. Ten daroval v roce 1633 Mořice klášteru Paulánů ve Vranově u Brna, který založili společně se svou manželkou Kateřinou, urozenou paní z Boskovic - Černé Hory. V majetku Paulánů zůstaly Mořice až do roku 1784, kdy byl tento řád císařem Josefem II. zrušen. Mořického panství se pak ujal Moravský náboženský fond. V roce 1812 získal Mořice za 150 tis. Zlatých rakouský arcikníže Ferdinand Karel de Este vévoda z Parmy a Modeny a po něm jeho vnuk František de Este, pán na Modeně. V roce 1885 bylo panství zakoupeno arcibiskupem Furstenberkem pro arcibiskupství. Od tohoto roku byly Mořice v majetku olomouckých arcibiskupů: Theodor Kohn, František Bauer, Lev Skrbenský, Dr. Antonín Stojan.

V držení olomouckých arcibiskupů bylo mořické panství do 16.února 1924, Toho roku byl zbytkový statek s 36 ha přidělen Josefu Dudkovi. Zbývající pole bylo přiděleno občanům Mořic, obci, část občanům Němčic, Nezamyslic a Vrchoslavic. Osadu Mořice tvořila řada domů od řeky Hané, která tekla křivolace u osady, do té doby než byla provedena její regulace. K ní se družila strana protější, obloukem k panskému dvoru a tvořila před zámkem trojúhelník, zvaný "Malá strana". V roce 1910 měla osada 100 domovních čísel a 545 obyvatel. Poddanství a robota netížily mořické osadníky tak, jako na jiných panstvích, proto ze závisti říkaly okolní vesnice "zlaté Mořice". Obec měla uznalé pány, vrchnost lidskou, robota byla je "legracím", ale také výsledky vykonané práce nebyly valné. Výnosy krásně položených panských statků byly chatrné a proto také jejich tehdejší majitelé arcivévoda Ferdinand a potom i baron Mundi se hleděli panství zbaviti prodejem. Poměry chabého panského hospodaření se ani po zrušení roboty po r. 1848 nezlepšily.

Tak jako jiné obce i Mořice pociťují kruté následky prusko-rakouské války v roce 1866. V důsledku epidemie cholery, kterou k nám zavlekli pruští vojáci, zemřelo na tuto nemoc 29 lidí, posledním z nich byl farář František Uher. Ani živelné pohromy se Mořicím nevyhnuly. při požáru v roce 1807, který podle ústního podání vznikl údajně při smažení koblih, byla zničena celá obec se zámkem a filiální kaplí až na dva domky, které stály osaměle za mlýnskou strouhou. Několikrát v historii obec těžce postihly záplavy. Všechny tyto nelehké rány osudu se podařilo Mořicím překonat.

 

Z hlediska kulturního a společenského života bylo důležitým mezníkem zřízení místní  školy,aby se mořické děti měly kde vzdělávat a nemusely docházet do sousedních obcí. Pro novou školu byla zakoupena místnost č. 66 v Mořicích, jejíž majetnicí byla Anna Pijáčková. Protože však nová místnost nevyhovovala, byla zbořena a na nových základech znovu vystavena. Dne 12.1. 1872 byla nová škola slavnostně posvěcena a pro školní rok otevřena dnem 1.března 1872, později však škola pro malou kapacitu opět nevyhovovala a tak byla postavena škola nová, která svému účelu slouží dodnes. V roce 1871 byla založena obecní knihovna, o kterou se svým způsobem zasloužil i zámecký kaplan páter Drahomír Halda, který ze své soukromé bohaté knihovny půjčoval mořickým občanům knihy a ve své závěti je všechny odkázal obci. Dobrovolná hasičská jednota byla založena v roce 1896, v roce 1910 bylo postaveno hasičské skladiště. Prvním velitelem byl František Pozdíšek, starosta z Mořic. 

 

Tělovýchovná jednota Sokol byla založena původně jako odbočka Sokola v Němčicích v roce 1919 přičiněním obchodníka Františka Machaly a rolníka Jana Bakaláře. Kromě pravidelných cvičení byly požádány zábavy a divadelní představení. 14.března 1927 byla slavnostně otevřena mořická Sokolovna.

 

 

 

 

Průmysl se v Mořicích začal rozvíjet koncem 19. a začátkem 20. století. Došlo k rozvoji několikaka výrobních podniků, které měly v Mořicích určitou tradici. Např. mlýn se datuje v Mořicích od roku 1350 a vrchnosti patřil do roku 1773, potom se na něm vystřídalo několik majitelů, v roce 1926 jej koupil Josef Králík z Kralic na Hané, ale protože byl značně zchátralý byl zbořen a postaven nový, modernější.

 

Také palírna a později výrobna lihovin se v Mořicích datuje údajně od nepaměti. Nově byla upravena v roce 1880 Josefem Kužmou, v roce 1948 byla znárodněna a po prodeji domu o dva roky později zanikla úplně.

 

Staršího data je také mořická sladovna,která byla před rokem 1870 pánským pivovarem. V roce 1898 byla sladovna nově zařízena, upravena a rozšířena. V období války sloužila jako sklad obilí a hnojiva, v roce 1979 proběhla ve sladovně rozsáhlá rekonstrukce, roce 1998 byla sladovna uzavřena. V červnu roku 2001 tento objekt z velké časti vyhořel.

 

 

V roce 1897 byl v Mořicích zřízen samostatný poštovní úřad, v roce 1926 telefonní hovorna. V roce 1890 byla v obci zřízena Rolnicko občanská záložna a v letech 1939-1945 přeměněna na záložnu Kampeličku, později působila jako spořitelna. V roce 1891 přibylo ještě družstvo Parní mlátičky a o devět let později Družstvo po pojištění hovězího dobytka.

 

Mezi největší zajímavost Mořic patří věž zámku, která bývá večer osvětlena. Zámek byl vy-Zámek byl vybudován na konci 17. století příslušníky řádu Paulánů, do dnešní podoby byl upraven po požáru v roce 1807 V zámku dnes sídlí obecní knihovna a archiv.

 

Kaple svatého Martinabyla postavena v čistě barokním slohu v letech 1703-1709 podle návrhu Kiliána Ignáce Diesenhofera. Sochy pocházejí z dílen žáků Matyáše Brauna, v kapli jsou už delší dobu pořádány koncerty komorní hudby za účasti našich i zahraničních umělců.

 

Nejstarší dochovaná památka v obci je kříž stojící u hřbitova zvaný "baba", o němž ústní podání vypráví, že byl zasazen na paměť příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Stojí zde od nepaměti, je vytesán z hrubozrnného pískovce. Jiná verze vypráví, že jde o kříž smírčí z roku 1430.

 

Po druhé světové válce dopadly útrapy i na Mořice, 11 sociálně slabších rodin se rozhodlo pro odchod do pohraničních oblastí severní Moravy. Pracovní příležitost hledají občané ve městech Prostějov, Kroměříž, Vyškov, případně v místním zemědělství. Podnět k založení JZD dali členové družstevní prádelny a dne 8.3. 1949 byl utvořen výbor pro založení JZD, první předsedou se stal František Župka. 

 

 

Nejvýznamnějším rodákem Mořic je Jan Vilém Zlámal, narozený v roce 1803, který vystudoval gymnázium v Kroměříži. V roce 1827 studoval lékařství na voj. Lékařském ústavu "Josefinum" ve Vídni. Ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu a latinu. Magistrem porodnictví byl prohlášen 13.11.1830. Nato se stal vrchním voj. lékařem v Haliči. V roce 1833 dostal povolení ke studiu veterinárního lékařství na zvěrolékařském institutu ve Vídni, stal se vedoucím vojenské nemocnice v Temešváru, naučil se maďarsky. V roce 1838 byl jmenován královským zemským zvěrolékařem pro Uhry v Budapešti. Zavedl očkování proti dobytčímu moru a v roce 1841 se stal vysokoškolským učitelem zvěrolékařství na univerzitě v Budapešti. V roce 1863 byl jmenován členem uherské akademie věd. V roce 1874 byl povýšen na rytíře "Železné koruny" a byl mu vydán šlechtický doklad s erbem. Je pochován na budapešťském hřbitově.